Mateřská škola Sokolovská 182 Praha 8
 

Mateřská škola – příprava na život

Podle článku Prof. PhDr. Zdeňka Matějčka (zveřejněného v publikaci Raabe/ květen 2001)

Vývojové období dítěte před nástupem do školy se běžně označuje slovy věk předškolní. Toto označení signalizuje, že se jedná o období předcházející školní docházce, tedy o určitou předehru k něčemu daleko důležitějšímu a závažnějšímu, co nás teprve čeká.

Jakou funkci plní mateřská škola ?

  1. Pojmosloví

1.1 Terminologie pedagogická

Poprvé se s tímto termínem setkáváme u Jana Amose Komenského. Měl na mysli každé jednotlivé dítě v péči vskutku mateřské – čili od doby těhotenství po narození a pak dál po několik prvních let života. Důraz je tu na slově „mateřská“, příčemž školou je mu všechno, kde se něco výchovného děje.

 

Termín se kterým budeme dále pracovat, označuje na jedné straně „školu“ ve smyslu Komenského, na druhé straně spíše „ne-mateřskou“, více samostatnou, osobitou, specifickou, zahrnující vývojové období člověka přibližně od jeho tří do šesti let.

 

1.2  Terminologie psychologická

Psychický vývoj člověka od doby prenatální až po stáří je samozřejmě kontinuum. Je to děj postupného a sotva znatelného narůstání, rozmnožování a propojování (nebo naopak později ubývání a izolování) nejrůznějších našich schopností. Můžeme rozlišit období rychlejšího a pomalejšího vývoje. Období, kdy se něco připravuje, a období, kdy se něco relativně náhle objeví. A jsou období, kdy se určité vývojové znaky u lidského jedince v daném časovém úseku zřetelně nahromadí, že mu dají svůj charakteristický ráz. A tak tu máme klasické dělení vývoje na věk novorozenecký, kojenecký, batolecí, předškolní, mladší školní atd.

„Věk předškolní“ je nepatřičně označen snahou vyjádřit, že jde o dobu před školou. Jako by to byla jen příprava na školu a nic víc. Dnešní poznatky dokládají, že bychom tomuto vývojovému období měli přisoudit zcela samostatnou a svébytnou existenci, jakož i zcela specifickou důležitost pro další život. To, že ve vývoji následuje období „školní“, na věci nic nemění.

 

Ostatně dnešní škola, jakožto vzdělávací instituce povinná pro každého, představuje pouze jakýsi kulturní či civilizační nátěr na posledních dvou či třech stoletích lidské existence na této planetě a navazuje na něco, co se vytvářelo v psychice člověka po předchozí miliony let. A jako je věk školní samostatným vývojovým útvarem s pravěkou historií, je takovým i věk předškolní. Byl tu mnohem dříve, než lidstvo vynalezlo školu, a byl by tu, i kdyby ji nevynalezlo. A měl už tehdy dávno svou důležitost, nikoliv jen pro období bezprostředně následující, nýbrž pro dalekou budoucnost, pro život v dospělosti.

 

  1. Psychologie běhu života

Je již dávno známo, že určité okolnosti ovlivňující vývoj dítěte v raném dětství se u daného lidského jedince projeví jako významné faktory v jeho dospělém věku, a to jak v dobrém, posilujícím či ochranném smyslu, tak naopak mnohdy i ve smyslu negativním, oslabujícím, ohrožujícím. Od doby Sigmunda Freuda, zakladatele psychoanalýzy, byla snesena celá spousta poznatků dokládajících spojitosti jednotlivých dobře či nedobře prožitých (zvládnutých, vývojově zpracovaných) životních fází s dobře nebo nedobře (šťastně nebo nešťastně) prožitými životními fázemi pozdějšími.

Ne tedy z věku předškolního jenom do věku školního, nýbrž dopředu do věku mladistvého, dospělého, ba až kamsi do stáří.

 

  1. Další poznatky z nových odvětví psychologie

3.1 Paleontopsychologie

Paleontopsychologie neboli psychologie pravěku přináší dva mimořádně důležité poznatky:

1)      Na pradávných pohřebištích badatelé zjišťují, že v lidském společenství (v našich představách velmi primitivním) vždy byli někteří jedinci, kteří pro svá poranění nebo deformující závažná onemocnění přežívali jenom s pomocí druhých. Dík jejich péči a ochraně! Pro společenství nemohli být příliš užiteční, museli být živeni a nošeni, byli svým způsobem „přítěží“, a přece řadu let v tomto společenství vydrželi. Co to je za sílu, která překonává jednoduchou, srozumitelnou a nejvýš účelnou přírodní zákonitost, která stanoví, že „neužitečné“ nemá právo na život?

2)      Stará pohřebiště a stará sídliště svědčí o tom, že v lidském společenství od oněch dávných dob žili tři generace pohromadě, což je zajisté v celé živočišné říši jev zcela ojedinělý. Znamená to, že vztah rodičů k dětem přetrvává i do doby, kdy tyto děti jsou již samy matkami a otci nové generace a oni dřívější rodiče přestali být (v biologickém i pracovním smyslu) plodnými členy společnosti, takže více přijímají než dávají. Ještě podivnější však je, že vztah dětí k rodičům přetrvává i potom, co se tyto děti osamostatní, založí své vlastní rodiny, své staré rodiče fakticky k ničemu nepotřebují – a přece je neopouštějí.

 

3.2 Biologie chování

Biologie chování hledá, co je v instinktivní výbavě člověka založeno vskutku nejhlouběji, tj. na biologických základech.

Jak se chovají mláďata v situaci, kdy jim jejich smysly signalizují nějaké nebezpečí? Mláďata některých živočichů se v takové situaci prostě schovají, zalezou, nebo se činí nenápadnými. Mláďata jiných zvířat jsou vybavena tak, že za chvíli po narození už mohou stát a chodit, že si je matka odvede a dál se o ně stará, nebo že je i s matkou ochrání celé stádo. V případě nebezpečí mohou prostě utéct.

Lidské mládě (podle etologů) je však vybaveno jinak – je dlouho předlouho zcela bezbranné, odkázané na pomoc druhých. Je to jakýsi „nošenec“. Když se objeví nějaké nebezpečí nebo když je mládě v nějaké nepohodě, musí ono samo vydat určitý signál (pláče, křičí, projeví psychickou tíseň), který přivolá pomoc. Příroda pojistila lidské mládě dvojnásobně, tj. tak, jak to dělá u druhů zvláště ohrožených – totiž nejen láskou mateřskou, ale i otcovskou.

 

3.3 Etologická psychologie

Etologická psychologie zkoumá chování zvířat nikoli v laboratorních experimentálních podmínkách, ale v jejich přirozeném prostředí.

Ukázalo se, že v našem chování jsou mnohé pozůstatky dávné přírodní výbavy, která byla účelně vytvořena pro přírodní podmínky před statisíci let a která je dnes překryta civilizačním nánosem.

Poznatky etologické psychologie jen potvrzují, že „přirozený“ odstup tří let mezi porody a vstupem dítěte po třetím roce do širšího společenství už bez přímé ochrany a vedení mateřskou osobou.

 

3.4 Výzkum mozku a prenatální psychologie

Nové poznatky:

- „mužský“ a „ženský“ mozek se od počátku vyvíjí poněkud jinak (pod vlivem hormonů daných pohlavní příslušností lidského jedince) a že i jeho funkce vykazují některé specifické rysy a odlišnosti v závislosti na pohlaví.

- Novorozené dítě je pro život v lidské společnosti (i s jejími zcela specifickými požadavky) daleka lépe vybaveno a připraveno, než se dříve předpokládalo.

 

  1. Princip zajištění

Ve vývojové psychologii můžeme pozorovat jeden zajímavý princip:

-          Něco může být na úrovni biologické již delší dobu připraveno, ale formou určitého vzorce chování je to spuštěno až tehdy, když se organismu dostalo náležitého zajištění. Každý nový krok či výboj do společenského prostoru musí být natolik pojištěn, aby se organismus (v našem případě dítě ) nedostal do vážného nebezpečí.

Dítě dávno rozlišuje zvuky lidské řeči mnohem dříve, než samo někdy kolem 10 měsíců věku začne žvatlat. Nedostane-li se mu však dostatek řečových podnětů, jak tomu bývá třeba v ústavním prostředí, jeho vývoj řeči nebude zřetelně opožďovat.

Ale co závažnějšího! Nejprve se objeví u dětí tzv. specifická citová vázanost na matku (či kohokoliv na jejím místě) zpravidla 7 měsíců věku a brzy nato i specifický strach z cizích lidí (dítě protestuje, když se mu matka ztratí z dohledu – a děsí se všeho neznámého). Pak teprve za jeden či dva měsíce začne dítě lézt po kolínkách a později běhat po dvou.

 

Nebýt onoho strachu z neznámého a citové vázanosti na mateřskou osobu, vývojový pokrok v pohyblivosti sám o sobě, tedy bez zajištění, by mohl dítě ohrozit. Mohlo by se ztratit, spadnout do vody, atd.

Napřed se kolem dvou let vytvoří tzv. rodinná identita, kdy dítě poznává funkci domova a uvědomuje si svou přináležitost k rodinnému společenství. Poté, tj. po třetím roce vychází ze zajištěných hranic tohoto domova a vstupuje do nového společenského prostoru, jímž je společnost druhých dětí. Nebýt oné vázanosti na domov, nemělo by ze společnosti svých vrstevníků náležitý zisk – nestávalo by se „společenským“, nýbrž nevázaným.

 

  1. Prosociální vlastnosti

Jsou to vlastnosti a postoje, které nám pomáhají k uspokojivému společenskému zařazení, usnadňují nám řešení společenských problémů a chrání nás před zbytečnými společenskými těžkostmi a úrazy.

-          Základní důvěra či nedůvěra v lidi se vytváří velmi pravděpodobně už na sklonku kojeneckého věku ve spojitosti se specifickým citovým vztahem k mateřské osobě.

-          Sebe-vědomí, sebe-jistota a vědomí vlastní společenské hodnoty se vytváří ve věku batolecím.

-          Ale pro velkou většinu prosociálních vlastností je kritickou dobou právě doba předškolní, tj. od čtvrtého roku výš, kdy se dítě za normálních okolností uvolňuje z vázanosti na nejužším rodinném prostředí a kdy na jeho vývojovou scénu vstupují druhé děti jako mimořádně významný činitel. Těmto vlastnostem se totiž nedaří v intimním chráněném prostředí rodiny, nýbrž teprve tam, kde dítě vchází do kontaktu s lidmi (zatím ovšem nejspíše v dětském vydání) mimo rodinu, s lidmi cizími, do té doby třeba neznámými.

Musíme si uvědomit, že právě tyto cizí děti jsou pro naše dítě cílovou společenskou skupinou. Generace jeho vrstevníků je tou, kde si bude jednou hledat své společenské uplatnění, kde bude mít přátele, kde bude mít spolupracovníky, kde se jednou zamiluje a bude si volit druha do manželství.

 

Prosociální vlastnosti, jejichž počátek hledáme v předškolním věku dítěte, mají v češtině svou příznačnou předponu „sou“ nebo „spolu“, tzn. souhra  a spolupráce, soucit, solidarita, ale také společná radost a ovšem a především počáteční city vzájemné přízně, kamarádství a přátelství. Dítě vstupuje v nejrůznější součinnost neboli interakci s druhými dětmi a je vystaveno i jejich konkurenci, nezájmu a přehlížení. Jeho identitu a životní jistotu povznáší, může-li v této společnosti najít někoho, kdo s ním „sou-zní“ a „sou-hlasí“, kdo s ním něco sdílí (ať hru, radost či bolest) a kdo je mu oporou. A právě tento cit, který se tu začíná rozvíjet, má nesmírný význam pro budoucnost jedince!

 

  1. Znovu přátelství

Je to nepochybně prosociální vztah, který překonává osobní sobectví, zbavuje kontakty mezi lidmi agresivity, obohacuje lidský život.

 

  1. Spojenectví mezi ženou a mužem

Žena a muž, mají-li dostát nárokům rodiny, musí vytvořit pevné, stabilní společenství. Jejich plodivá schopnost a vzájemná sexuální přitažlivost by na to nestačily.

Sexuální láska sama o sobě ještě není onou nosnou konstrukcí, na níž by rodina mohla trvale spočívat. Potřebuje zpevnění vzácnou přísadou, kterou je prosociální vztah, jenž ve svém vývoji lásce předcházel. A jak už víme, základy přátelství se kladou ve věku předškolním, zatímco pohlavní láska se ohlašuje až s fyziologickým pohlavním dozráváním o řadu let později. Platí totiž vývojové pravidlo, že základnější, pevnější a nosnější je to, co ve vývoji vzniká dříve.

 

  1. Závěr

Věk předškolní není jen předehrou školy a přípravou na ni. Mateřská škola není jen předstupněm školy základní. Věk předškolní je také přípravou na život daleko dopředu. A jak se ukazuje, má svůj zcela specifický význam pro některé veledůležité funkce dospělého věku. Věk předškolní musí „nést“ a „unést“ to, co na něm bude později postaveno a do krásy vyvedeno. Už tady se připravují děti na lásku, na manželství a na vlastní rodičovství a ne až v době, kdy jejich sexualita dozraje.

Mgr. Ludmila Šprachtová,
ředitelka školy

Výtvarný návrh a ilustrace - Akademická malířka Táňa Svatošová www.tanart.cz, realizace CDI.CZ.