Mateřská škola Sokolovská 182 Praha 8
 

Odměna a trest v předškolním věku

1. Předškolní věk dítěte

Dnešní vývojová psychologie vidí v předškolním věku mimořádně vývojovou epochu, která podstatně a nenahraditelně předznamenává život dítěte ještě v daleké po-školní budoucnosti. Dítě vývojově překračuje hranice rodiny a vstupuje do dětské společnosti, kde si osvojuje tzv. prosociální vlastnosti (kladou se např. základy spolupráce a součinnosti, sdílení radosti a smutku, ale také solidarity a přátelství). Je to však i doba největší sugestibility v životě člověka a nejproduktivnější fantazie.

2. Dva výchovné prostředky

Odměny a trestyjsou od dávných dob považovány za hlavní, základní, nejdůležitější výchovné prostředky. Máme tu ještě přitažlivý či odpudivý vzor, osobní příklad, sugestivní působení, příkaz, pobídku, radu, účastnou sympatii a další a další prostředky, kterých ve výchově svých dětí užíváme dnes a denně v nejrůznějších vydáních a obměnách, aniž jsme si toho třeba vůbec vědomi.

Připomeňme si onu známou pedagogickou poučku, která říká, že zpravidla nejvíc vychováváme, když si myslíme, že vůbec nevychováváme.

Na rozdíl od všech těchto méně uvědomělých výchovných prostředků jsou odměny a tresty  užívány ve výchově dětí přece jen poněkud uvážlivěji, plánovitěji a s vědomím určitého pedagogického cíle.

Máme několik osvědčených zásad:

Trest může špatné chování jen zastavit – odměna ale buduje to správné.

Zlaté pedagogické pravidlo říká: Zařiďme věci tak, aby dítě udělalo správně to, co má dělat, a my je zato mohli pochválit – ale nedopusťme, aby to udělalo špatně a my abychom je za to měli trestat!

Příklad: Jestliže vždycky přijde trest a nic víc, když myšky v laboratorním bludišti vybočí ze správné cesty nebo když dítě provede něco nesprávně, naučí se sice něco nedělat, ale tím jim ještě neříkáme, co je správné, dobré a žádoucí. Když dítě nechce do mateřské školy a je za to trestáno (ať už v jakékoliv podobě), nestane se mu tím mateřská škola lákavější. Je třeba jít na to z druhé strany, tj. hledat, co je od mateřské školy odpuzuje, pokud možno to odstranit a současně zajistit všechno, co je může ke školce upoutat. Trest - to je jako když se pokoušíme ucpat díru v hrázi potoka. Jenomže to by sotva stačilo. Současně je potřeba pročistit řečiště a udělat řadu dalších opatření, neboť jinak bychom za chvíli ani nestačili všechny díry záplatovat.

V praxi tomu odpovídá tzv. princip zajištění u dětí bázlivých a úzkostných.

Příklad: Mnohokrát se povedlo, že se rodiče domluvili s jinou rodinou a hned z domova toto úzkostné dítě šlo s jedním statečnějším kamarádem a jeho dospělým doprovodem. A tzv. separační úzkost jednoho dítěte  se znatelně oslabí v blízkosti druhého dítěte, které má stejný osud, ale s odchodem z domova a se změnami prostředí se vyrovnává „statečněji“.

3. Funkce odměn

Pochvala a naše zjevná radost z toho dobrého, co dítě udělalo (pozor! – nejen z toho, co se mu povedlo, ale i z toho, co chtělo dobře udělat, i když výsledek zrovna vynikající nebyl), jsou v repertoáru odměn ten „nejtěžší kalibr“. Odměna v pravý čas a na pravém místě má jednu základní a rozhodující funkci, že totiž dobré (žádoucí) chování posiluje a utvrzuje.

Do kategorie odměn nepatří však jenom to, co dítě dostane (neměli bychom to přehánět), tj. všelijaké dárky, hračky, sladkosti či co se právě teď sbírá. Patří sem velice pestrá paleta všeho toho, co přináší dítěti zábavu, legraci, radostné vzrušení tj. především to, co společně podnikáme. V předškolním věku nefunguje žádné dlouhé odkládání odměn, aby odměna měla svůj posilující účinek.

Už od dvou let funguje jako odměna na prvním místě projevená radost dospělých, jejich uznání a pochvala. A musí to být upřímné!

4. Funkce trestu

Trest má tři funkce:

  1. napravit škodu, pokud se nějaká stala, (napravit!),
  2. zabránit, aby se nesprávné chování opakovalo, (odstrašit !),
  3. zbavit viníka pocitu viny (odpustit !)

Ad A. Trest má napravit škodu!

Přestupky dítěte  nejsou ve většině případů rázu, aby se daly napravovat jeho prací.  Představa, že by dítě mělo  svou vinu za nešikovnost, nepozornost nebo zapomnětlivost odpracovat, je nepřijatelná. Za co máme chuť trestat, není hmotná škoda, ale to, že nás nějaké jeho chování mrzí, zarmucuje nebo dráždí, že nás v našem očekávání nějak zklamalo, že nějaký jeho projev je v hrubém rozporu s našimi mravními zásadami, apod. Ale přece jen jsou určité situace, kdy náprava škody přispívá k vytváření pojmu spravedlnosti a kdy ji nemůžeme jednoduše přejít.

Je samozřejmé, že dítě uklidí to, co rozházelo nebo upustilo a rozbilo, že se pokusí spravit to, co poškodilo, že se omluví, když třeba nechtě ublížilo.

Ad B. Zabránit, aby se nesprávné chování opakovalo!

To předpokládá paměť. Jestliže kočka v pokusné laboratoři dostane elektrickou ránu, kdykoliv se před ní objeví myš, za krátkou dobu přestane myši chytat a bude se jich bát. Na tomto principu je založena i tato „odstrašující“ funkce trestu. Když určité nežádoucí jednání dítěte doprovází pravidelně nepříjemný zážitek, dítě si dá pozor a přetane to dělat. Dnešní trest podmiňuje rozhodování v budoucnosti. Předpokládá se tedy, že dítě, které se dostalo do nějaké „svádivé“ situace, se na minulý trest rozpomene – tj. že je schopno pochopit, že tato nynější situace je takřka táž jako ta, v níž „dostalo na pamětnou“.

Ad C. Trest má i určitou funkci osvobozovací a usmiřovací.

Už samotný fakt, že se zlobíme ( a nemusí to být provázeno žádnými dramatickými scénami či „pádnými“ projevy), znamená pro dítě určité odcizení mezi ním a námi. Jistota vzájemného vztahu byla přestupkem či nežádoucím chováním dítěte narušena – a nastupuje nejistota, osamocení, tíseň. Stalo se, že v nás najednou dítě nemá oporu. Tento psychický prožitek úzkosti je vlastní podstatou prožitého provinění. Jestliže někdo opravdu tuto úzkost pocítí, pak trest zapadá do jeho představy spravedlnosti a přináší nové usmíření mezi provinilcem a tím, kdo tu zastupuje pomyslnou spravedlnost.

Z hlediska duševní hygieny je velmi důležité tento pocit viny z dítěte co nejrychleji sejmout a osvobodit je z prožitku úzkosti. Odkládat trest, i když bude třeba nakonec odpuštěn („počkej, až přijde večer tatínek domů…“ nebo „za trest nepůjdeš s námi v neděli do zoo“ apod.), může být pro některé předškolní děti mnohem těžším zásahem do jejich psychické rovnováhy než třeba daleko ostřejší, ale okamžité potrestání.

Trest vrací věci do normálních kolejí. Vina je odčiněna – a můžeme se mít rádi. Pro dítě to znamená opětovný návrat do jistoty a bezpečí citových vztahů se „svými lidmi“. V trestu je tak vyjádřen osobní vztah k dítěti.

Bez prožitku viny a bez citového vztahu mezi trestajícím dospělým a trestaným dítětem je každý trest aktem násilí. Výchovně není k ničemu. Platí, že stejně jako odměnit, může dobře dítě potrestat jen ten kdo je má rád!

Na závěr:

a) Výchovné odměny a tresty by měly být přiměřeny osobnosti dítěte a jeho věku.

b) Výchovné prostředky by měly být dítěti vždycky srozumitelné. Týká se to především trestu.

c) Soustava výchovných prostředků by měla být dost pestrá a členitá.

d) V odměnách a trestech se nemá přehánět. Přesycováním dítě o hodně ochuzujeme!

e) V používání odměn a trestů má být jistá důslednost.

Podle článku Odměna a trest v předškolním věku Prof. PhDr. Zdeňka Matějčka vydaného nakladatelstvím Raabe v publikace Vedení mateřské školy v květnu 2002


Výtvarný návrh a ilustrace - Akademická malířka Táňa Svatošová www.tanart.cz, realizace CDI.CZ.